„Svatby bývaly hlučné, vždy dle majetkových poměrů rodičů snoubenců. Před svatbou nejdříve vykonávány byly námluvy. Na ně chodíval ženich v průvodu rodičů a výřečného námluvčího, jenž býval dohazovačem nevěst a mnohé manželství se jeho přičiněním uskutečnilo. Účelem námluv byla dohoda o věně a výbavě nevěsty o výměnku a vůbec o materiálních otázkách jak rodičů, tak příštích manželů se týkajících. Bylo li docíleno úplné jednotnosti, uzavřela se pod úřadem příslušná smlouva, zadáno bylo o ohlášky a vykonávány přípravy ke svatbě. Hosty na svatbu zval námluvčí, který jako zváč měl titul družba. Vzácnější hosty zval kromě toho ženich a nevěsta společně. Nevěsta sama chodívala po vsi v průvodu starší ženy vyprosit si na svatbu výpomoc. Dostávala při tom len, peníze a potraviny. Někde nedostaly ničeho, neboť hospodyně, třeba se na příchozí dívala kdesi z úkrytu, nebyla doma, jak pak po dětech návštěvnicím vzkázala. Ty vzkaz někdy vyřídily s dětskou pravdivostí a bylo velmi komické, když hlásily, že maminka není doma, ale schovala se za almaru. K oddavkám vyjíždělo se na chvojí vyzdobených vozech, tažených opentlenými koňi. Nevěsta doprovázena byla mládencem, kdežto ženich drůžičkou. Chasa zatáhla cestu svatebčanům pomocí zdobeného provazu, dala jim úctu podáním nápoje – obvykle kořalky – a přijala od ženicha výkupné, kterému se říkalo šrank. Na to svatebčany propustily a doprovodily je střelbou až za ves….“
(Pamětní kniha Českých Velenic)
|